Moderní dějepisectví, jež se zrodilo v 19. století, bylo silně provázáno se soudobou politikou. Výklad dějin sloužil k legitimizaci politických cílů, jakékoli povahy (státní, národní, ekonomické). Úzká provázanost politiky a politického dějepisectví přivedla historiky na místa ministrů či dokonce předsedů vlád. Během 20. století dějepisectví postupně ztrácelo svůj společenský vliv, i když dějiny byly nadále využívány, resp. zneužívány jako argument pro přítomnost a pro konstruování politické budoucnosti. Historici jako profesionální „vykladači“ dějin ale byli stále více vytlačováni ze společenského diskurzu politiky, pro nějž historiografie nikdy nebyla vědou a stala se pouhým, kdykoli zaměnitelným účelem. I přesto však někteří historici zůstali politiky v totalitních i demokratických režimech. Nic na tom nezměnily ani společenské zvraty let 1989/1990. Ba právě naopak. Nové politické poměry otevřely dveře humanitně vzdělaným jedincům (v drtivé většině mužského pohlaví), mezi nimi výrazně historikům, kteří se dokázali politicky uplatňovat – ve středovýchodní Evropě nejvýrazněji v Polsku, ale v menší míře i v Čechách a na Slovensku. Otázka, na niž budeme hledat odpověď, zní, zda vstup historiků do politiky výrazným způsobem obohatil politické myšlení, potažmo politickou kulturu, zda zvýšil společenskou prestiž dějepisectví jako sociální vědy či zda naopak nevedl k její dehonestaci? Stejně tak se budeme ptát, zda historici až příliš snadno nevyklidili pole celospolečenských debat a zda výklad dějin nepřenechali právníkům, ekonomům či lékařům, zda byli a jsou s to obhájit odbornou historiografii jako jediný možný instrument na vědeckých principech založené interpretace dějin?