Postavení humanitních věd a humanitní vzdělanosti ve středoškolském vzdělávání procházelo v meziválečném Československu významnými proměnami. Diskuze o postavení, významu, reformě humanitního vzdělávání ve středoškolském vzdělávání se vyrovnávala s několika „výzvami doby“. V první republice zdůrazňující vzdělání, podporující rozvoj parlamentně demokratického a republikánského systému, občanského života bylo intenzivně diskutováno jak o reformě školského systému, tak i o vzdělávacích cílech školství. Důraz na industrializaci, modernizaci, racionalizaci a sociální plánování stavěl ideály „klasické humanitní“ vzdělanosti humboldtovského typu do defenzivy. Tím byla otřesena i premisa „formálního vzdělávání“, a tedy i význam latiny a řečtiny jako předmětů, jež měly za úkol obecně utvářet a rozvíjet schopnosti, které pak humanitně vzdělaný člověk měl dokázat uplatnit při řešení jiných problémů a úkolů. Oproti formálnímu vzdělávání si „výzvy doby“ vyžádaly posílit a rozvíjet „reálné“ vzdělávání. Výsledkem byla proměna gymnaziálního vzdělávání: ústup klasických gymnázií ve prospěch reálného gymnázia a vzestupu reálek. Přesto nebyl v meziválečném období význam humanitní vzdělanosti zpochybňován. Byly „atakovány“ cíle a podoby klasické humanitní vzdělanosti, ale humanitní vzdělávání nebylo odmítáno jako takové.