Po dlouhá staletí evropských dějin humanitně (teologicky) vzdělání lidé dominovali veřejnému prostoru a utváření obrazu světa elit i nejširších mas. Jejich role, prestiž, respekt a sociální status ostře kontrastuje se současnou situací. Bez jakékoliv nostalgie či idealizace nikdy neexistujícího zlatého věku se chceme ohlédnout za přínosy a limity daného modelu. V populaci až do 19. století byl silný vliv a zastoupení humanitní inteligence, především mužů s teologickým vzděláním. Teologie není jenom spekulativní systematická teologie (dogmatika), ale mnohem více zahrnuje i historii, lingvistiku, praktickou morálku, biblistiku, asketiku, liturgiku. Po dlouhá staletí lidé chápali, že rétorika, etika a dialektika jsou pro život člověka ve společnosti ještě důležitější než přírodovědecké nebo technické znalosti. Spory konfesních teologů 16. století a jejich důsledky situaci zásadně mění, dramatické dějiny 19.–20. století pak marginalizaci urychlují a dokončují, v posledních desetiletích pak se zvyšující se dynamikou především v postsovětském prostoru, kvůli ekonomizaci myšlení i v západních zemích. Závěrečná reflexe se bude týkat rizik současného stavu a možností, které ke zvládání současných krizí humanitního vzdělání se vší historickou pokorou může nabídnout.