Z hlediska soudobých dějin není – od přelomového roku 1989 – v posledních sedmdesáti letech závažnější téma, než je éra „covidová“, resp. postcovidová“. Oproti roku 1989 jde však z hlediska globálních dějin 20. a 21. století o mnohem více rezonující historický mezník, jehož důsledky navíc ještě neumíme, díky tomu, že se stále nacházíme „v oku hurikánu“, úplně zhodnotit. Pro soudobé dějiny jde bezpochyby o výzvu ne nepodobnou té, kdy se v roce 1990 jako obor koncipovaly a kdy se vedly mnohdy vášnivé diskuze, zda lze nedávnou historii, která se nás přímo dotýká, vůbec zkoumat. Výzkum „doby covidové a postcovidové“ nejen v orálně historické perspektivě, ale rovněž v pohledu interdisciplinárním (sociologickém a psychologickém), stejně jako již téměř dva roky probíhající široká globální diskuze orálně historické komunity na toto téma bude předmětem tohoto konferenčního příspěvku. Je zřejmé, že se pandemie stává, stejně jako v minulosti, spouštěčem následných krizí – energetické, ekonomické, politické, zároveň i krize důvěry ve společnost. Z historie jsme poučeni, že ve chvíli, kdy mnoho let ekonomika neroste a upadá a kdy je zároveň společnost rozkolísaná, dramaticky roste nebezpečí nástupu autoritativních vlád a diktatur, významně se zvyšuje nebezpečí válečných konfliktů (viz i právě probíhající válka na Ukrajině).