Pojem populismus se v posledních letech stal pevnou součástí veřejných debat nejen u nás, ale také v celé Evropě a v severní i jižní Americe. Dostalo se mu tak mnoha různých významů v různých politických kontextech a v souvislosti s různými politickými hnutími a kauzami. Mým cílem bude nejprve poukázat na širší historii pojmu a odbornou debatu nad jeho významy, která koriguje často zjednodušenou představu o „nebezpečných populistických vůdcích“ a „ohrožení Západní demokracie“. Na tomto půdorysu pak nabídnu několik příkladů, jak je možné chápat populismus ve vztahu k odborné, ale i veřejné reflexi dějin. Konfrontace „obyčejného člověka“ a „odcizených elit“, resp. „našeho“ a „cizího“ má v odborné historické produkci, ale i v širší veřejnosti dlouhou tradici, ať už se jedná o romantickou představu o původní „nezkaženosti lidu“, spory o „nepolitickou politiku“, známou tezi Ladislava Holého o „malém českém člověku“ a „velkém českém národu“, či o obratu k dějinám „zdola“ nebo zájmu o lidovou a populární kulturu a dějiny každodennosti. Na základě těchto příkladů se pokusím zformulovat a vysvětlit tezi, že základem historického populismu je především specifické pojetí času, které odmítá moderní univerzalistickou historicitu.