Také v podmínkách České republiky můžeme vidět, jak se promítají výklady dějin do veřejného prostoru a praxe („public history“) a působí na ovlivňování společenských nálad. Na rozdíl třeba od Ruska či Polska sice nemá tato veřejná dimenze historických debat tak širokou podobu, ale přesto působí částečně i jako další katalyzátor polarizačních nálad, protože se jedná často o emočně laděné příspěvky, které si navíc historickou matérii berou jen jako poměrně fluidní a nekriticky podávaný podklad k formulaci vlastních politických a názorových stanovisek. Tato veřejná diskuze k historickým tématům má mnoho podob, například ohlasy na filmovou tvorbu k historickým tématům, či reakce na interpretace určitých událostí (normalizační éra, Mariánský sloup, průběh a konec druhé světové války, nebo i televizní série o historických osobnostech apod.). V reakci na to se nabízí pak veřejná a mediální stanoviska odborníků-historiků a blízkých oborů, která by měla vysvětlovat kontext a souvislosti zmíněných událostí a do převážně emoční diskuze vnést prvky racionality a přispívat ke zklidnění veřejné komunikace. Tato otázka navíc podle mého názoru souvisí i s možnostmi aplikačního potenciálu, který se v současné době nabízí pro humanitní vědy.