Čím jsou nám pomníky? Jaký je jejich význam a smysl v 21. století? Nedávné události (nejen) v anglosaském prostředí naznačují, že možná hlubší, než jsme si donedávna mysleli. Pomníky se stávají (spolu)aktéry historických událostí, a to nejen v dobách zásadních politických změn. Jak aktuálně vidíme, impulsem mohou být i změny historického narativu, které se ve zjednodušeném výkladu promítnou do politického aktivismu. Pomníky vzniklé v podmínkách umožňujících nějakou formu společenského vyjednávání o nich chápu jako výsledek konsensu relevantních segmentů společnosti. Zároveň jde o markanty kolektivní paměti, „nabídku“ identifikace s obrazem, jaký si společnost o sobě a své minulosti vytváří. (Odlišné jsou pomníky totalitních režimů, jež jsou nástrojem čisté propagandy.) Pomník je ale také výchovným, apelativním nástrojem k prosazování dominantního společenského narativu a k posilování kolektivní identity. Současně vzniká neustálé napětí mezi pomníkem takto manipulujícím historické (po)vědomí a pomníkem jakožto jeho materializací. Ukazuje se, že mnohé pomníky budou muset být stále znovu „vyjednávány a diskutovány“, třeba proto, že mohou být náhle vnímány jako „pohoršlivé“. Proměna společenského diskurzu se přitom nemusí projevit jen odmítnutím či přímo destrukcí pomníků, ale někdy i jejich rehabilitací a požadavkem obnovy. Jaká je úloha historika v těchto společenských debatách? Z povahy své profese je zpravidla tím, kdo zastává „konzervativní“ stanovisko a brání „vymazávání“ historických stop, jaké pomníky představují. Každá pomníková aféra je ale současně velkou příležitostí k zamyšlení nad historickou pamětí a k diskuzi nad jejími zákruty. A historici mají v takových chvílích nezastupitelnou úlohu průvodců naší pamětí.