Referát se bude snažit postihnout základní formativní trendy, kterými prošla česká historická obec a česká historiografie za posledních třicet let v oblasti proměny etiky dějepisné práce a chování jejích tvůrců ve veřejném prostoru. Jednalo by se příkladně o způsob vyrovnání historiků s vlastní minulostí včetně vzniku specializovaného pracoviště (které začalo záhy podléhat politickým tlakům na výklad moderních a soudobých dějin), o způsobu psaní nových učebnic anebo o důsledcích, které způsobil nástup kvantitativní evidence vědeckých výkonů (RIV), o dopady restitucí či digitalizace archivních pramenů a virtualizace vlastní práce na výsledný dějepisný historický produkt, o důsledcích zmasovění vzdělávání nejen historiků a regionalizace badatelských center. Stranou nezůstane zhodnocení nečekaných pandemických vlivů v důsledku vypuknutí pandemie Covid-19 či vliv problematického zavádění GDPR na práci historiků. Závěrem budou položeny provokativní otázky, zda se česká historiografie setkala s revizionistickými projevy při výkladu vlastních dějin, či už na tomto poli vypukly i u nás "kulturní" války. Na tento referát bude navazovat samostatný diskuzní „kulatý stůl“ s přizvanými hosty.