Současně s prosazením „postmoderního“ vidění světa a postmodernistických vzorců myšlení i v oblasti vědy, dovršila se na přelomu 20. a 21. století proměna paradigmatu vědeckého bádání. V nové hierarchii vědeckovýzkumných institucí a v nových systémech hodnocení jejich výsledků (na základě RIV či excelentních výstupů) zdánlivě ustoupila do pozadí tradiční významná a mnohostranná role českých archivů na poli historického bádání. V důsledku sociálněpolitických změn se významně změnily též priority v odborné činnosti archivů. Referát se jen okrajově bude zabývat problémem, nakolik archivy dnes plní či neplní funkci servisu a poskytovatele podkladů pro „vysoký“ vědecký výzkum a nakolik jsou či nejsou využívány historiky z exkluzivních vědeckovýzkumných institucí. V centru pozornosti naopak bude, jaký je současný podíl českých archivů na vědecké historiografické produkci (zejména v oboru dějin měst, dějin správy a hospodářských dějin), jaký je jejich vědeckovýzkumný potenciál a jaké jsou perspektivy vědeckého výzkumu v archivech v nejbližší budoucnosti. Bude reflektován dopad aktuální kvalifikační skladby, systému vzdělávání archivářů a dlouholetého podfinancování archivů, stejně jako vliv současných procesů a trendů elektronizace (digitalizace), informatizace či byrokratizace (správní úřady, státní služba) na zaměření činnosti archivů a na kvantitu i kvalitu jejich vědeckovýzkumných výstupů.