Postup a zejména konkrétní metoda poznávání minulosti je velmi často determinována samotným předmětem tohoto poznávání, tedy charakterem a specifikou toho výseku historického procesu, který je zkoumán. Totéž do jisté míry platí i o sdělování výsledků nabytého poznání, o jejich interpretaci a způsobu formulování pro veřejnost. V oblasti hospodářských a společenských věd (včetně historie) se po druhé světové válce zřetelně objevila fascinace možnostmi, které slibovalo zapojení kvantifikačních přístupů. To se snoubilo s masivním zapojováním stále výkonnější a přístupnější výpočetní techniky, přičemž v našich podmínkách navíc odosobněné abstraktní analýzy historického vývoje konvenovaly společensko-politickému tlaku na hledání „objektivních“ zákonitostí historického pohybu. Od počátku 90. let 20. století došlo k celkem logické a v zásadě oprávněné reakci na tyto jednostranné přístupy. Znovu se objevily snahy „zalidnit“ zejména výkladovou část historikovy práce, zdůraznit dosud jen málo reflektovanou úlohu významných či určujících jedinců („elit“). Toto pojetí vedlo až k takovému způsobu výkladu historie, který nemá daleko k spíše žurnalisticky pojatému „příběhu“ (zejména ve smyslu mediálně dosti nadužívaná floskule „silný příběh“), což bývá někdy interpretováno jako typický rys postmoderní historiografie a postmoderní společnosti vůbec. Je tedy možné celkový historický pohyb poznat a pochopit pouze skladbou nesčetných personálií či „příběhů“ a lze se tak zejména v oblasti hospodářských a sociálních dějin zcela obejít bez hledání obecných trendů a v zásadě odosobněných tendencí? Anebo je třeba hledat rozumný kompromis mezi oběma krajnostmi a přizpůsobit jak samotný výzkum, tak i fabulaci jeho výsledků konkrétním podmínkám jednak charakteru vytyčených otázek a hledaných odpovědí, jednak očekávanému profilu konzumenta našich výsledků.