Od počátku 21. století se v české próze začala těšit narůstající popularitě tematika druhé světové války. Během posledních dvou dekád řada mladých autorek a autorů (Hana Andronikova, Radka Denemarková, Jakuba Katalpa, Michal Vrba, Kateřina Tučková) začala psát texty, jež nově nahlížely na válečné události v českých zemích, a sice s přihlédnutím k trans-národním (česko-německo-židovským) perspektivám, které doposud byly často opomíjeny. Tyto texty lze považovat za součást postpaměti v pojetí Marianne Hirchové, neboť jsou napsané příslušníky druhé a třetí generace, jejichž zájem o druhou světovou válku má charakter intelektuální, nikoliv biografický. Ve svém příspěvku bych se chtěl zaměřit na doposud neprozkoumanou složku těchto prozaických textů, a sice zvukovou vrstvu (soundscape). Nepůjde ani tak o to, jestli dobové zvuky jsou v nich zachyceny správně, nýbrž o způsob jejich konstrukce přispívající k formování kolektivní paměti období druhé světové války. Díky možnosti vytvářet fikční světy literatura má schopnost mediace mezi naší dnešní zvukovou zkušeností a představami o minulých zvucích. Lze ji tedy pojímat jako svébytný domov ztracených zvuků. Ve své analýze se budu opírat o intenzivně se v poslední době vyvíjející metodologické paradigma zvukových studií (sound studies).