Badatelská výuka umožňuje v dějepisu rozvíjet nejen různé klíčové kompetence a mezipředmětové vztahy, ale také vnímat stopy historie kolem sebe, její dopad na naše současné prostředí a pátrat přímo v terénu, ať už jde o ulice města nebo muzejní expozice. To je poměrně náročné nejen pro žáky, navyklé bezpečnému prostředí tradičních školních tříd, kde jsou jim poznatky často předávány již hotové, ale nese to s sebou také organizační, časovou a metodickou zátěž pro učitele. Mnoho vyučujících kvůli různým komplikacím takovou výuku proto ani nezvažuje nebo ji realizuje v didakticky velmi úsporném režimu procházky městem či zaplaceného programu v muzeu nebo galerii. Domnívám se však, že takto ochuzují o nové možnosti své žáky i sami sebe. Dobře připravená badatelsky orientovaná hodina v terénu totiž přináší žákům nejen množství objevných momentů, ale cvičí také jejich vnímání okolí, hledání detailů, uvádění věcí v souvislosti a v neposlední řadě prohlubuje také vztah žáků ke zkoumanému místu. Jsem přesvědčený, že kvalitativně je např. zcela odlišný výsledek hodiny, v níž žáci zpracovávali informace na základě historických fotografií, aniž by se přitom hnuli z lavic, a hodiny, během které místa a příběhy z fotografií nacházeli přímo ve svém městě a sledovali další stopy, které zde historie zanechala.