Jsem učitelka na střední odborné škole s téměř pětatřicetiletou praxí. Zažila jsem tedy různé trendy ve výuce – od frontální výuky přes tzv. názornost, zapojení her až po zmiňovanou badatelsky pojatou výuku. Troufám si říci, že léta poctivé učitelské praxe mne opravňují k vynášení soudů. Za mne takto (rozuměj badatelsky) pojatá výuka je konečně “to pravé ořechové”. To, nač jsme léta čekali a oč jsme se mnohdy sami amatérsky pokoušeli, je nám představeno v podobě badatelsky pojaté učebnice. Díky ní se nám KONEČNĚ daří vést žáky k přemýšlení, k utváření si vlastních stanovisek, názorů a postojů. Učí se také kriticky hodnotit různé prameny, brát v potaz dobu jejich vzniku. Snaží se také pochopit jednání aktérů historických událostí, jaké okolnosti mohly toto jednání ovlivnit. Musejí při tom problém prodiskutovat, mnohdy jsou nuceni pod tíhou jiných argumentů přehodnotit svůj původní názor. Naši žáci tedy již nejsou pouhými “přijímači” množství informací (více či méně pozornými a soustředěnými), ale aktivně se na procesu vzdělávání sami podílejí. A to je vlastně náš cíl – aktivní vzájemné učení se. Samozřejmě také my, učitelé, se učíme – jednak této nové metodě, a jednak vzájemně od sebe při sdílení zkušeností, typů a rad. Samozřejmě vše výše uvedené je mravenčí práce ze strany naší i našich žáků. Jasně si vzpomínám na svou první badatelskou lekci a na to trapné ticho v třídě. Po pár měsících jsme ve fázi, kdy už zvoní na přestávku a my stále ještě diskutujeme např. o tom, kdo vlastně byl/je kolaborant, zda kolaboraci lze/nelze akceptovat, proč byla vystavěna Berlínská zeď, co je železná opona apod. Myslím, že je vhodné, aby své pokroky sledovali také sami žáci. Z tohoto důvodu si vedou svá portfolia, do nichž si zakládají jednotlivé pracovní listy. V pololetí a na konci roku pak sami hodnotí svůj badatelský posun.