Badatelsky orientovaná výuka dějepisu s sebou nese řadu paradigmatických změn, které mají nevyhnutelné dopady na podobu výuky. Namísto reprodukce konsenzuálního kulturního kánonu připraveného profesionálními historiky nastupuje bádání žáků nad prameny. Znamená to nejen nutnost přehodnotit cíle výuky a epistemická přesvědčení, ale tato změna má i ryze praktické dopady: jaká témata vybírat do výuky? Jaká je míra kontextualizace u badatelsky pojatých témat? Co lze považovat za dobrý výsledek a jak jej hodnotit? jaký je poměr dílčího úkolu a badatelské otázky? Jak se dostat přes “hranici prezentismu”, která tvoří “přirozený” vstup žáků do problému? V úvodním příspěvku shrnu zkušenosti pěti učitelů s testováním badatelsky orientované učebnice dějepisu ve školním roce 2020/2021. Úvodní nadšení pro důslednou konstruktivisticky orientovanou výuku vystřídala záhy skepse a únava, která byla následně “rozřeďována” identifikovatelnými pokroky žáků a jejich prohlubujícími se kompetencemi analyzovat a interpretovat zdroje. Testování učebnice také upozornilo na některé problémy tohoto modelu výuky: především problémy se syntézou, tj. zobecněním dílčích badatelských výstupů a také problémy s hodnocením tohoto typu výuky.