Příspěvek se zaměří na reflexi konceptu medikalizace a zejména s ním související pojmy „dějin šílenství“ a „dějin psychiatrie“ v kontextu sociologie medicíny, historiografie i samotné psychiatrie v období posledních padesáti let. Od začátku 60. let 20. století jsou lékařské profese vystaveny stále ostřejší kritice. Jako problematická se jeví jednak normativní moc medicíny (obzvláště psychiatrie), jednak kritici poukazují na problém vzrůstající medikalizace stále více oblastí lidského bytí. Pro historiografickou reflexi to znamenalo i konec oné „pohádky o pokroku lidskosti a vědy“, jíž byly prezentovány jak obecně dějiny lékařství, tak dějiny psychiatrie. Počínaje paradigmatickými pracemi z 60. let od Michela Foucaulta, Ervinga Goffmanna či Thomase Scheffa přes Petera Conrada, Roye Portera a Marcela Gaucheta až po téměř současné práce Andrewa Sculla a Thomase Szasze se rýsovala nová podoba lékařské vědy a psychiatrie jako formy autoritativního „vědění“, které disponuje téměř nezpochybnitelnou stigmatizující mocí. Od konce 80. let se nicméně v pracích zabývajících se dějinami medicíny stále častěji objevuje komplikovanější obraz medikalizace společnosti, který není úzce chápán jako „vertikální“ působení moci a čistě (ať již vědomá či nevědomá) „nekalá spolupráce“ odborníků se státem (Watson, Stewert, Porter), ale naopak obraz komplexní sítě vztahů motivovaných nejen mocí (vědění). V příspěvku se zaměříme na proměnu konceptu medikalizace a zamyslíme se nad tím, co tyto kritické dějiny medicíny a psychiatrie přinášejí historikům a historičkám a jaké výzvy přinášejí i historické vědě obecně, zejména v chápání „moderní“ společnosti 18.–20. století.