Tři poslední desetiletí „dlouhého“ 19. století přinesla převrat v boji s infekčními nemocemi v řadě souvisejících oblastí, i když optimistické naděje na ukončení zhoubných epidemií či dokonce pandemií nebyly ještě dlouho naplněny. Jedním ze segmentů veřejného zdravotnictví českých zemí přelomu 19. a 20. století, kde se legislativní, organizační i odborné aspekty protiepidemických opatření projevily nejviditelněji, byla specializovaná infekční oddělení veřejných všeobecných nemocnic jak v hlavním městě, tak v regionech. Příspěvek se vedle základních epidemiologických údajů (druhy, výskyt, mortalita a morbidita) a legislativních a organizačních otázek protiepidemické a nemocniční péče soustředí především na konkrétní ukázky výstavby a provozu specializovaných infekčních oddělení několika nemocnic pražských (všeobecná nemocnice na Novém městě, okresní nemocnice na Královských Vinohradech, městská nemocnice na Bulovce, Česká dětská nemocnice na Karlově) i mimopražských (Mladá Boleslav) budovaných kolem roku 1900.