Příspěvek "Nádory v dějinném a kulturním kontextu v novověku" je snahou popsat proměnu smýšlení lékařů v novověku, kdy se přírodověda a medicína odklání od antického modelu humorální patologie, která vykládá všechny choroby jako nerovnováhu tělesných šťáv, k patologické anatomii a experimentální fyziologii. V patologicko-anatomickém přístupu pak útroby nemocného přestávají být „projekčním plátnem“, ale přímo „dějištěm“ choroby. Tento posun lze nazvat jako odklon od humoralismu k lokalismu či ontologismu, kdy nemoc není pouze odchylným množstvím nějaké přirozené šťávy, ale novou originální entitou. Touto změnou prochází i chápání nádorových onemocnění. Místo antického pojetí nádorů jako sraženiny černé žluče se v 18. století etabluje patologická anatomie a v 19. století buněčná teorie. Tato teorie nádory pojímá jako masu nadměrně se dělících buněk, která nepodléhá regulacím organismu, je jím však vyživována, aniž by odpovídala jeho potřebám, tedy zpravidla mu škodí. V práci se zabývám autory, díly, ideovým pozadím a podmínkami, ve kterých se tato myšlenková změna odehrála, analyzuji klíčové spisy slavných evropských lékařů 18. a 19. století, ve kterých se tato změna paradigmatu odehrála. To, co v myslích lékařů vedlo ke změně názoru na nádory, je reflektováno z pozice současné evropské medicíny. Závěrem tohoto historického bádání jsou pak dvě hlavní příčiny chápání nádorů jako samostatné parazitické entity. Jednou příčinou je příklon k systematickému pěstování patologické anatomie v pitevnách, spolu s rozvojem světelné mikroskopie a histologického bádání. Druhou příčinou jsou pak zejména změny evropské společnosti v 19. století, kdy se absolutistické státy mění v občanské společnosti a evokují tak představu organismu jako „buněčného státu“, tedy sumy spolupracujících jednotek vedoucích život individuální i celkový. Aplikace této ideje na nádory jsou pak v kontextu dějin 19., 20. a rovněž 21. století zřejmé.