V odborné a popularizační literatuře věnované období panování císaře Karla VI. a jeho dcery a nástupkyně císařovny Marie Terezie se objevuje téma hospodářské politiky a ekonomické modernizace jako jeden z hlavních „leitmotivů“ jejich vlády. Už od 19. století vznikají práce o hospodářské politice habsburského soustátí. Hlavní pole dosavadního badatelského záběru můžeme rozdělit do dvou skupin. Pro první je charakteristický zájem o ideové podhoubí (o merkantilismus a kameralismus) a také o to, jak se tyto myšlenkové proudy promítly do institucionálního vývoje (dějiny správy a legislativy). Typickým rysem těchto prací je představa o posloupnosti vývoje od méně analyticky dokonalého merkantilismu k liberální ekonomické vědě 19. století, nebo od absolutistického (pozdně feudálního) státu k modernímu (kapitalistickému) byrokratickému a občanskému. Druhým rozsáhlým polem bádání jsou dopady hospodářské politiky státu na sociální a hospodářský život habsburských zemí. Značná pozornost je věnována studiu (před)kapitalistických forem výroby, zejména manufakturám. Někteří autoři pod vlivem K. Marxe a V. I. Lenina hovoří o 18. století jako o manufakturním období. Hlavní výhradou k převládajícímu výkladu o modernizační politice státu v 18. století – kromě zjevného teleologického výkladu, že cílem, snad nezamýšleným, tehdejší politiky byla přeměna dominantě agrární ekonomiky v moderní (kapitalistickou) průmyslovou – je především schematičnost a jednostrannost komunikace mezi státem a jeho poddanými. V tomto příspěvku se zaměřím na cechovní reformu v 30.–50. letech 18. století, která je dodnes literaturou považována za signifikantní příklad tehdejší modernizační politiky státu. Na tomto pozadí se budu zajímat zejména o interakci cechů a řemeslníků s městskými, vrchnostenskými a zeměpanskými úřady. Právě studiem písemné komunikace mezi jednotlivými historickými subjekty se před námi otvírá širší pole bádání. Vztahy mezi centry a (semi)periferiemi moci již nepůsobí tak jednostranně.