Někdy na počátku 15. století vznikl druhý veršovaný překlad tzv. Dalimilovy kroniky, který rozlišuje Němce na domácí (Fremdi) a cizí (Fremdgeborn). Překlad byl patrně vyhotoven v Praze a došlo v něm k mírnění či odvracení Dalimilových invektiv proti německým měšťanům. Příspěvek se obsahovým rozborem textu pokusí zodpovědět otázku, kdo byl objednavatelem, respektive příjemcem tohoto překladu. Zároveň bude upozorněno na to, že spíše než o nobilitaci a snahu tzv. německého patriciátu začlenit se do zemské obce, jak tvrdí dosavadní literatura, šlo o vymezení se vůči narůstajícímu vlivu českých obyvatel města. Odkazy na bájné činy ve prospěch města a připomenutí významného postavení těchto rodin uvnitř městské society měly legitimizovat jejich mocensko-politickou pozici na počátku 15. století, která stále více ustupovala sílícímu tlaku české (nikoliv však ještě zcela reformní) strany. Z domácího prostředí pozdního středověku doposud nemáme žádný doklad o měšťanské rodinné kronice, o udržování rodové paměti tak, jak se tomu dělo v okolních zemích. Právě na sklonku 14. a počátku 15. století se původní tzv. patricijské rodiny cítily být upozaděny a německým upraveným překladem tzv. Dalimilovy kroniky se snažily upozornit na svůj dřívější vliv a z jejich pohledu zásluhy o blaho města. Druhý překlad tzv. Dalimilovy kroniky tak lze vnímat jako specifickou formu měšťanské kroniky, připomínající významné činy rodin tzv. starého patriciátu, s vyzdvižením konkrétního příklady jedné z nejbohatších a nejvýznamnějších pražských měšťanských rodin Velfloviců.