Příspěvek se zamýšlí nad proměnami konceptualizace historických staveb jako historických pramenů, specifických míst paměti, historické interpretace a reprezentace. Nastiňuje téma společenské podmíněnosti individuální paměti a její zakotvenosti v kolektivně sdílených referenčních rámcích, v nichž spatřuje jeden ze základních pilířů utváření kolektivních identit. Tyto teoretické koncepty pak aplikuje na vybrané příklady obnovy historických staveb zastupujících minulou i současnou praxi památkové péče.