Ve druhé polovině 17. století došlo k zásadní změně rezidenčního chování habsburských panovníků, kteří drželi až na krátké přestávky po celou dobu raného novověku také titul českých králů. Po skončení třicetileté války se Vídeň stala naprosto dominantním sídelním městem a český král v ní trávil většinu času; do českých zemí pak zajížděl jen sporadicky a jen ze závažných důvodů. Tento model rezidenčního chování pak trval až do nástupu Josefa II. ve druhé polovině 18. století. Předchozí desetiletí však byla dobou velkých dvorských cest, náročných organizačně i finančně. Zároveň na cestách platila upravená pravidla panovnického ceremoniálu, která umožňovala vladaři komunikovat i s jinými vrstvami obyvatelstva jeho země, než byla vyšší šlechta a špičky církevní hierarchie, mající dlouhodobě přístup do nitra panovnických rezidencí. Tématem mého příspěvku bude celkový pohled na cesty barokních Habsburků do zemí Koruny české zhruba v období let 1650 až 1750. Pokusím se představit strukturální změny, které panovníkovy cesty v daném čase postihovaly, technická omezení i nároky na reprezentaci, jež měla během přesunu dvora specifická pravidla, a v neposlední řadě také vnímání ze strany poddaných, kteří získali jedinečnou příležitost přijít do osobního styku se svým králem.