Oficiální produkce Svazu československých invalidů coby zastřešující organizace hnutí invalidů sjednoceného na konci 40. let poskytuje obraz instituce zcela loajální generální linii výstavby socialismu. Projekt, mající za ambici redefinovat dosavadní společenské vztahy, se jevil být vskutku lákavý obzvláště pro občany, kteří byli v dosavadní „buržoazní“ společnosti z větší části neprivilegováni, pauperizováni a vytěsňováni. Vedle bezprecedentních sociálně politických opatření (sociální zabezpečení, zdravotnictví) byla československým invalidům otevřena cesta k emancipaci. Hlášením se k právu na práci a vstupováním do zaměstnání získávali své rovnocenné místo v řadách pracujícího lidu. Nicméně, domněle univerzálně prospěšná emancipace invalidů se v určitých chvílích dostávala do konfliktu s jinými imperativy výstavby socialismu. Zaměstnávání invalidů vázlo a některá politická opatření každodenní životy řady lidí s postižením ve výsledku objektivně zhoršovala. Představitelé Svazu invalidů tento stav věcí kritizovali a apelovali na stranické či státní orgány ve věci nápravy. Na třech případových studiích, jejichž hlavními postavami jsou lidé s postižením, je ukázána praxe řešení těchto konfliktů. Interní materiály Svazu invalidů zde podávají svědectví o „svéhlavosti“ jednotlivců i celých struktur, které se často při realizaci „shora diktovaných“ politik výrazně odchylovaly od původního ideového záměru. „Strana a vláda“ v těchto studiích nefigurují jako všemocní aktéři, ale častěji jako ex post arbitři řešící nezájem, pasivitu nebo naopak na nepravém místě projevenou horlivost. V prostředí nedostatku zdrojů na naplnění všech příslibů spojovaných s komunistickým projektem museli balancovat a vybírat mezi jednotlivými socialistickými „dobry“. Jakým způsobem bylo jednotlivými aktéry argumentováno o (proti)socialistickém postoji k invalidům? Jakou roli hrála v argumentaci kategorie „postižení“?