V příspěvku se zabývám subjektivním, psychofyziologickým výzkumem tak zvaného subjektivního slyšení hudby prováděného českým lékařem a endokrinologem Stanislavem Vomelou ve 30. letech 20. století. Vomela analyzoval vlastní podivuhodné zkušenosti slyšení toho, co nazývá subjektivní hudbou (hudbou, kterou slyší pouze subjekt), pro daný fenomén použil pojem akusma a pro obor, který by se měl sluchovými jevy tohoto druhu zabývat, zavedl označení akusmatika. Vomelova metodologie vychází ze subjektivní empirie ve fyziologii smyslů a z dobově populárního oboru eidetiky. Eidetiku jako obor založil ve 20. letech 20. století. německý psycholog E. R. Jaensch, který jako eidetické jevy označoval případy, kdy osoba subjektivně viděla obraz něčeho, co v danou chvíli objektivně vidět nemůže, ale zároveň nešlo o obraz vyvolaný představivostí. Vychází ze studií německého otologa a psychofyziologa Victora Urbantschitsche, který podobné jevy označoval za názorové obrazy. Urbantschitsch vycházel z výzkumu subjektivního vidění J. E. Purkyně, který se stal inspirací i pro S. Vomelu v otázce metodologie subjektivního experimentálního výzkumu. V příspěvku se budu zabývat zejména styčnými body i odlišnostmi přístupu k subjektu i subjektivnímu výzkumu u zmíněných autorů.