Příspěvek se zaměří na sociální funkce městského dějepisectví v českých zemích a Haliči v období 1860–1900. Současná urbánní historie konceptualizuje formy prezentace městské minulosti jako jeden z prostředků tzv. „urban governance“, pojaté široce jako aparát spravování měst jdoucí daleko za rámec standardních institucí městské správy (Gunn-Hulme, 2020). Zároveň se pozornost upírá ke starším formám městské „public history“, tj. užívání dějin k výchově občanstva pro spoluúčast na vývoji města. Z perspektivy výzkumů lokální historie jako prostředku adaptace komunit na sociální změnu lze uchopit městské dějepisectví též jako nástroj, jenž vytváří významné představy o povaze (vývoje) města a jeho vztahu k obecnějšímu kontextu. V návaznosti na tyto podněty – a na základě vybraných příkladů měst a jejich dějepisů – bude příspěvek zkoumat, jakým způsobem městské dějepisectví pozdního 19. století fungovalo jako nástroj adaptace měst na modernizaci společnosti, zejména ve vztahu k proměně identit, vzestupu občanské společnosti, nových forem městské správy a proměny samotného městského prostředí, ale také v rovině individuálních trajektorií jednotlivých měst, jež čelila proměně a diferenciaci urbánní sítě. Zatímco velká část městského dějepisectví produkovala reprezentace, jež propojovaly dějiny města s obecnějšími narativy modernizace a dějin národa, a nepřímo tak legitimizovala politiku nových městských elit, v některých případech měly dějepisy ambici být nástroji výchovy aktivního občanstva, jež využije historického vzdělání k efektivnější angažovanosti na rozvoji města. V obou případech dějepisy formulovaly představy žádoucích postojů a rolí. Důležitou úlohu proto hrála konstrukce exemplárních postav městských dějin, představujících tzv. „role models“. Příspěvek vychází z rozsáhlého a dosud nepublikovaného dizertačního výzkumu doplněného novějším bádáním.