Historiografie studené války (tzv. New Cold War History) v posledních dekádách zjemňuje původně rigidní (a na státní aktéry soustředěný) výklad významu tzv. ruky Moskvy ve střední Evropě jako bezkonkurenčního faktoru, který nejen limitoval možnosti středoevropských společností rozvíjet vlastní potenciál, ale i překračovat vlastní regionální význam do ostatních kontinentů. Středoevropské archivy dovolily přehodnotit tento výklad zejména, pokud jde o o vztahy ke globálnímu jihu, k vybraným africkým státům, s nimiž si jednotliví členové Varšavské smlouvy dokázali vytvořit natolik blízký vztah, že naplňoval jejich vlastní cíle. Příspěvek analyzuje tyto nové výzkumy v kontextu rostoucího ruského odborného zájmu o Afriku, který sovětské období rusko-afrických vztahů označuje za nejintenzivnější v historii a rovněž ho promýšlí s pomocí nově otevíraných sovětských archivních fondů. Příspěvek s touto oporou popíše, jak vybrané úspěchy středoevropských států v Africe zapadaly do celkové africké strategie SSSR. Jsou středoevropské archivy doplněním sovětské mozaiky vztahů mezi socialistickými státy a globálním jihem, nebo jejich sovětskou (ruskou) intepretaci komplikují?