Východiskem navrženého příspěvku je předpoklad, že vysídlené pohraničí se po druhé světové válce stalo dějištěm složitého procesu nalézání regionálních a lokálních identit. To vycházelo jednak z přirozené potřeby místní společnosti nalézat legitimizaci a klíč k osvojení si nového domova a zároveň také z ideologických nároků režimu a potřeby legitimizace celospolečensky sdíleného velkého příběhu "národní revoluce". Klíčovou legitimizační složkou přitom byla argumentace dějinami. Navržený příspěvek se na několika vybraných příkladech pokusí rozpracovat otázku, jak byly v procesu konstrukce a nalézání nových identit v rámci vysídleného pohraničí reflektovány lokální či regionální historické obsahy a jakými způsoby byly v poválečném období využívány a významově transformovány. Zvláštní pozornost bude věnována tomu, do jaké míry se reflexe, negace či transformace těchto historických obsahů odehrávala v souladu s ústředním čechizačním "master narrativem" a závazným ideologickým rámcem a jaké byly možnosti jeho překračování v různých obdobích druhé poloviny 20. století. V příspěvku se uplatní zkušenosti s výzkumy konkrétních měst či obcí v různých částech pohraničí. Cílem je zároveň demonstrovat možnosti obsahové i sémantické analýzy různých projevů dobové historické kultury včetně festivit, vzpomínkové kultury či péče o kulturní dědictví, a to prostřednictvím různých typů nejen písemných pramenů.