Příběhovost hraje významnou roli ve fungování moderních muzeí, což se odráží jak v jejich prezentaci navenek či popularizační činnosti, tak ve stavbě samotných expozic. Dá se o ní mluvit jako o jednom ze základních aspektů muzejní prezentace historických témat, přítomné jak v tradičních vitrínových expozicích, tak v tzv. nových muzeích. Při zkoumání fenoménu narativity je ovšem třeba mít na paměti taktéž specifickou situovanost muzeí coby institucí s vysokou mírou společenského posvícení a zároveň interagujících s širokou veřejností a vernakularizovaným historickým vědomím. Speciální oblast pro zkoumání fungování příběhovosti v muzeích tvoří oblast muzejní prezentace soudobých dějin. Přestože každé uchopení dějin (a i historické vědomí jako takové) v sobě obnáší silný narativní aspekt, právě o soudobých dějinách se dá mluvit jakožto o svého druhu naratologickém problému – a to s ohledem na jejich nejasnou cézuru, nutnost vyrovnání se se zkušeností žijících pamětníků, dynamicky se utvářejícím kánonem znalostí a jejich výkladů i živou interakcí se současností. V návaznosti na analýzu výstavního zpracování témat ze soudobých dějin můžeme vyčlenit několik „narativních řádů“, které se různými způsoby a v různé míře vyrovnávají se zmíněnými aspekty. Příspěvek se zaměří na představení různých modů vyprávění o soudobých dějinách, jejich specifik a jejich využitelnosti pro naplňování rozličně chápaného společenského poslání muzeí. V návaznosti na extenzivní analýzu příkladů z tuzemska a zahraničí se pokusíme sestavit typologii těchto narativních řádů a zamýšlet se nad jejich genezí a potenciálem i riziky.