Studium kmotrovství je zejména v románských historiografiích vnímáno jako důležitý nástroj pro zkoumání sociálních vztahů v minulosti, jakkoli v českém prostoru nejsou jeho možnosti zcela doceněny. Příspěvek se pokusí přiblížit metodologická východiska a dosavadní poznatky ohledně utváření kmotrovských vazeb tak, jak byly zkoumány pro různá geografická a sociální prostředí raného novověku a 19. století. Především se však příspěvek zaměří na prezentaci výsledků aktuálně probíhajícího výzkumu založeného na studiu matrik několika lokalit na Pelhřimovsku, jež poskytly údaje o křtu více než 5000 novorozenců. V tomto vzorku jsou zastoupeny děti z různých sociálních vrstev žijících na vesnicích a v malých venkovských městech v průběhu celého 19. století. Cílem příspěvku je ukázat proměnlivé trendy ve výběru kmotrů, které v průběhu 19. věku směřovaly stále více k horizontalizaci a familiarizaci kmotrovství a k odklonu od dobře zabezpečených, prestižních kmotrů. Kmotrovství přesto představovalo důležitý nástroj k vytváření a posilování sociálních sítí i mimo struktury blízkého příbuzenství, které je nejviditelnějším a dosud takřka výhradním typem společenských vazeb zkoumaných v kontextu sociálních dějin českého venkova.