Vývoj československých vrtulníků, který probíhal mezi lety 1945 až 1972, je takřka zapomenutou kapitolou poválečných hospodářských dějin. Od roku 1945 se konstrukční skupina Ing. Jaroslava Šlechty věnovala vývoji lehkého vrtulníku, nejprve XE-II a následně HC-2/102. Šlechta použil několik zajímavých technických řešení, která neměla v zahraničí obdobu. V tomto období určovaly směr vývoje Spojené státy americké, odkud se roku 1947 nepodařilo koupit vrtulník Bell 47. Československá technická inteligence se snažila získávat informace o nových trendech ze zahraničí. Tyto znalosti se částečně implementovaly do nově vznikajících konstrukcí. Vývoj vrtulníků v SSSR začal intenzivně počátkem 50. let. V rámci tzv. zemí východního bloku se vývoji vrtulníků dlouho vedle SSSR věnovalo pouze Československo. Polsko v té době mělo pouze několik málo prototypů. Polský vývoj na desetiletí doslova pohřbila licenční výroba sovětských vrtulníků. Československý vývoj narážel na mnoho překážek. Především HC-3 trpěla velkým množství problémů pramenících z komplikované pohonné jednotky. To bylo vyřešeno zástavbou původně sovětského hvězdicového motoru. Právě toto zdržení zamezilo produkci HC-3 pro Agrolet a ČSLA, posléze využívající sovětské vrtulníky. Poslední pokusem postavit československý vývoj na roveň Východu i Západu byl projekt vrtulníku HC-4. Nový projekt se inspiroval ve své civilní verzi francouzskými vrtulníky Aérospatiale Alouette s turbohřídelovým motorem nebo ve vojenské verzi americkým vrtulníkem AH-1 Cobra. Projekt skončil počátkem 70. let z důvodu technologické náročnosti a politické nepřízně v rámci RVHP. Tento příspěvek se zaměří především na import informací o zahraničním vývoji vrtulníků v době studené války a jejich implementaci do vývoje československých typů.