Přírodní sféra jako součást životního prostředí člověka je v moderních společnostech dlouhodobě předmětem více či méně úspěšných pokusů o řízení, která se v českém kontextu často označují termínem "tvorba" krajiny/přírody/životního prostředí. Více či méně radikální transformační diskurzy ve smyslu projektování, zvelebení, zefektivnění či racionalizace přírody, rámované národně budovatelskými narativy civilizační mise či vědeckými tezemi o zákonitostech socioekonomického vývoje, představovaly zásadní součást státně-racionalistického přístupu k přírodě jako k primárně ekonomickému, ale také biologickému zdroji společenského blahobytu (Scott, Foucault). Tradiční technokratické (ve smyslu expertního vědění) koncepce plánování využití „přírody“ uvažující v intencích technického „zlepšování“ kapacity přírodního prostředí s ohledem na harmonizaci biologických (ekologických), ekonomických a sociálních funkcí svým způsobem přetrvaly do současnosti. Podobně jako dostupné nástroje jejich prosazování. A to přes to, že od počátku 70. let čelily v globálním i československém kontextu výzvám souvisejícím se širší společenskou proměnou. Příspěvek ve zkratce představí, jak se koncepce plánování a projektování přírody během 20. století proměňovaly a kdo byli jejich nositelé.