V posledních 30 letech prošlo české bádání o raně novověkém myšlení a intelektuálních praktikách pozoruhodným vývojem od sebevymezování v rámci „dějin duchovní kultury“ po různé podoby intelektuálních dějin. Zatímco přelom 80. a 90. let ještě v lecčem navazoval na diskuze 60. a 70. let (např. Josef Válka, Robert Kalivoda, Pavel Floss), generační obměna následujících dvou dekád přinesla pokusy o nové konceptualizace. Příspěvek se zaměří na historickou produkci spojenou s bádáním o humanismu, s filozoficky a historicky zaměřenou komeniologií a s pokusy aplikovat vizualizační nástroje digital humanities na zkoumání korespondenčních sítí 17. století, tedy především s pracemi týmu působícího ve Filozofickém ústavu AV ČR. Ukáže zejména, jak se nové konceptualizace vrací ke staronovým otázkám vztahu aktérů/autorů, textů a kontextů a jakým způsobem nakládají s koncepty literárního pole, intelektuální konstelace, metafor vědění a korespondenční sítě. Položí si rovněž otázku po vztahu intelektuálních dějin ke kulturním dějinám na jedné straně a k dějinám filozofie na straně druhé v kontextu českého historiografického provozu.