Blízký východ se během studené války stal jedním z důležitých geostrategických regionů, kde opakovaně docházelo k soupeření obou supervelmocí. Do této rivality a snahy zde rozšířit svou sféru vlivu se v některých případech zapojovaly také satelitní státy Sovětského svazu. Jedním z nich bylo i Československo, které v oblasti navázalo na své meziválečné působení, a proto již koncem 40. let realizovalo aktivní blízkovýchodní politiku. Československá diplomacie po komunistickém převratu v roce 1948 prošla zásadními změnami, které se postupně promítly rovněž do přístupu vůči Blízkému východu. Zatímco koncem 40. let ještě převažovala snaha o udržení vazeb s dosavadními partnery jako například pokračující podpora vznikajícímu Izraeli, na počátku 50. let došlo ke koncepčnímu přehodnocení československého přístupu směrem k preferenci rozvoje bilaterálních vztahů s některými arabskými aktéry právě na úkor Izraele. Za určitý milník se v tomto smyslu obvykle považuje rok 1955, kdy došlo k podepsání přelomové smlouvy o dodávkách československých zbraní Egyptu, což vytvořilo precedens pro další obdobné regionální spolupráce do budoucna. Navzdory nepochybné sounáležitosti s prioritami sovětského přístupu nejen vůči Blízkému východu, Československo představovalo v oblasti důležitého a vlivného hráče, který se zde významně angažoval politicky, vojensky, ekonomicky, kulturně a v neposlední řadě též ideologicky, přičemž v řadě případů disponoval ve svých aktivitách určitou autonomií na sovětském vedení. Největší pozornost pochopitelně získávaly československé aktivity s důležitými mezinárodními dopady, ale značný význam měla pro vývoj nedávno dekolonizovaných blízkovýchodních států také československá agenda v oblasti ekonomické výměny, kultury a vzdělávání, která významně přispěla k vytvoření určité reputace východního bloku v některých zemích tohoto regionu.