Od 80. let 20. století probíhá v rámci humanitních oborů debata zaměřená na změnu nahlížení dějin a kultur mimo euroatlantický prostor. Nový přístup, označován též jako dekolonizace myšlení nebo postkolonialismus, se snaží nahlížení na tuto problematiku zbavit evropocentrického pojetí a reflektovat ji nikoliv z pozice kolonizátorů, ale kolonizovaných. Přijmout takovou pozici v českém prostředí je pro etnografické muzeum složité. Česká společnost a veřejné instituce často uzavírají chápání našeho prostoru do pomyslného tunelu, ve kterém naše země nebyla u moci v rámci koloniální nadvlády. Česko sice nikdy nevlastnilo zámořské kolonie, ale v rámci svých dějin si česká společnost často osvojila metody orientalizace, barbarizace a ostrakizace jiných kultur a etnik, a to dokonce i v rámci jednoho státu. Od tohoto přístupu však nebyly uchráněny ani ostatní světové kultury. Česká společnost a její elity nebyly nikdy hermeticky uzavřeny ve vakuu a plně přebíraly postoje a ideje vytvořené v koloniálních mocnostech. V případě české společnosti můžeme mluvit o „nekoloniálním“ orientalismu, který je patrný u velkých osobností českého cestovatelství nebo v každodenní komunikaci v rámci společnosti. Náprstkovo muzeum se s touto výlučností naplno střetává v rámci své minulosti a sbírek samotných. V rámci příprav nových expozic se muzeum snaží s touto problematikou vypořádat pomocí nových metod a pohledů. Cílem je představit světové kultury jako sobě rovné, zbavit jejich vnímání stereotypů, přinést nové poznatky a ukázat návštěvníkovi nový kontext jejich chápání. Jak se tedy české etnografické muzeum může vypořádat s dekolonizací?