Příspěvek představí široce definovanou oblast experimentální akustiky tak, jak se vyvíjela v českém akademickém prostředí na pomezí fyziky a fyziologie, ale také pedagogiky, filozofie, fonetiky a hudby. Historici vědy a badatelé v oblasti „sound studies“ popisují zvýšenou pozornost věnovanou zvuku a sluchu v dlouhém 19. století, kdy vznikla řada nových oborů, které se zvukovým fenoménům začaly věnovat. Zatímco tento „obrat ke zvuku“ je historiograficky spojován s dílem německých, francouzských a anglických učenců, jako byli Hermann von Helmholtz, bratři Weberové nebo Silvanus Thompson, výzkum sluchu a akustiky prováděný v kontextu českých věd 19. století dlouho zůstával neprozkoumán. Příspěvek představí originální, avšak málo známé experimenty s prostorovým slyšením a sluchovou pozorností, které kolem roku 1850 prováděl s chovanci Pražského ústavu pro hluchoněmé Jan Evangelista Purkyně a které konceptuálně i experimentálně předznamenaly psychofyzikální studium sluchu v následujících dekádách. Purkyňův výzkum sluchu, ve kterém se poslech stával zároveň předmětem i prostředkem zkoumání, je studován v kontextu širšího dobového zájmu o podstatu subjektivního vnímání zvuku, který překračoval ustavující se hranice mezi přírodními a humanitními vědami i neakademickými a uměleckými formami vědění.