Příspěvek se bude zabývat orální historií jako výzkumným nástrojem dějin vědy. Orální historie jako taková zpřístupňuje ty sféry minulosti, které neměly šanci být zaznamenány v jiných (písemných) historických pramenech. Pokrývá oblasti jako neoficiální a polooficiální kontakty, neformální pravidla akademického života, skutečný vliv mezinárodní provázanosti vědců ve státech sovětského bloku, hierarchii autority a rituály akademického života a na konec i jeho interakce se společenským a politickým kontextem. Proto příspěvek podporuje široké využití orální historie při výzkumu cirkulace vědění v éře studené války se zaměřením na nejvýznamnější výzvu toho využití, které odlišuje orální historii s vědci od jiných druhů rozhovorů. Je to úroveň expertní znalosti konkrétní vědní disciplíny, kterou tazatel musí mít k vedení odborných pohovorů s vědci. Tvrdím, že ačkoliv jsou odborné znalosti v konkrétní vědní disciplíně vysoce doporučovány, rozhovor by měl mít stále spíše životopisný než odborný charakter. V tomto ohledu orální historie slouží spíše jako nástroj sociálních dějin vědy než jako obsah konkrétní vědní disciplíny.