Svědectví pamětníka (eye-witness, Zeitzeuge) je v současnosti přirozenou součástí expozic 20. století. To platí rovněž v širším kontextu kultury vzpomínání: i člověku, který se o historii cíleně či profesně nezajímá, je srozumitelný obsah slova „pamětník“ a na významu vytváření sbírek těchto svědectví panuje ve společnosti silný konsensus. V oblasti paměťových a muzejních studií pak existuje rozsáhlá debata, zachycující a analyzující šíři využití toho média paměti v různých kontextech a situacích. Na ni navazuje i tento příspěvek, zaměřený na zmapování a porovnání různých způsobů, jakými jsou pamětnická svědectví přítomna v expozicích soudobých dějin. Příspěvek představí typologii různých způsobů prezentace tohoto typu materiálu a důsledky, které to má pro utváření významu v expozicích. Jak různé kurátorské strategie ovlivňují vyznění daného svědectví v kontextu celé expozice? Vycházet bude jak z českých, tak ze zahraničních příkladů s cílem poukázat na to, v jaké podobě se zahraniční vzory promítají do českých expozic a kde hledat specificky české modifikace tohoto fenoménu.