Příspěvek představuje tzv. učící se komunity jako široké spektrum modelů profesního síťování v rámci škol i regionů, které představují možnost pro další vzdělávání učitelů dějepisu, v souvislosti s ustavováním tzv. středního článku v rámci nové vzdělávací strategie. Učící se komunity je vhodné hodnotit též jako možnou aktualizaci v dlouhé tradici průběžného vzdělávání pedagogických pracovníků, které do přelomu tisíciletí zajišťovaly školské úřady na úrovni okresů (v Praze obvodů) pro jednotlivé vyučovací předměty, tedy včetně dějepisu (tzv. metodické kabinety). Nové pojetí učících se komunit nepředstavuje návrat k této tradici, ale může být ambicióznější. Nemá nabízet jen platformu pro konkrétní tipy do výuky a výměnu vzdělávacích materiálů, ale kromě metodické podpory též hlubší didaktickou reflexi výuky za strany zapojených učitelů. Model komunit vychází ze zkušenosti, že učitele lze společně nasměrovat k proměně výuky především na půdorysu dobře promyšleného programu, který je aplikován v rámci pravidelných setkávání. Tento model má zvláště snižovat riziko, že učitel na inovaci rezignuje, neboť se mu z různých důvodů napoprvé nezdaří anebo jí ne úplně porozuměl. Příspěvek zhodnotí konkrétní zkušenost s fungováním modelu čtyřiceti komunit v projektu Dějepis+ ve školním roce 2021/2022.