Roku 1781 vychází ve Florencii Istoria del Granducato di Toscana sotto il governo della casa Medici od lotrinského dvořana Jacopa Riguccia Galluzziho. Jedná se o oficiální historii rodu Medicejských z pohledu jejich lotrinských nástupců, kterou Galluzzimu přímo zadal velkovévoda Pietro Leopoldo. Velkovévoda, kterého Jacob Soll nazval „encyklopedickým knížetem“, do díla osobně zasahoval. Istoria je dělena do devíti knih odpovídajícím osmi částem, na mnoha místech se dotýká i podunajské monarchie, která je často popisována velmi negativně, a to v době, kdy ve Vídni panuje bratr velkovévody, císař Josef II. Příspěvek se zabývá Galluzziho prací z pohledu jazyka knihy, který bychom mohli nazvat „jazykem propagandy“, byl moderní a jednoduchý podle anglického a francouzského vzoru odpovídající evropským trendům, v případě Istorie měl jasně tlumočit „lotrinské myšlenky“. Dalším důležitým momentem je širší zapojení Istorie do knižní kultury a ediční politiky velkovévodství. Istoria měla být završením diskurzu vztahujícímu se k Toskánsku a lotrinské dynastii, diskurzu s medicejskými předchůdci. V neposlední řadě se příspěvek snaží poukázat na středoevropské a místní souvislosti knihy.