Ve 20. letech minulého století se oficiálně jedinou povolenou metodou v ústavní výchově hluchoněmých dětí v Československu stala metoda orální. Oralistické prisma vnímalo hluchotu a priori jako deficit a něco hodného nápravy. Cílem oralistů, většinou odborných lékařů, pedagogů a vychovatelů atp. bylo nejjednodušeji řečeno naučit hluchoněmé děti odezírat a reprodukovat mluvenou řeč, čímž mělo dojít k jejich „vyléčení“ a integraci do řad „normální“, tj. mluvící společnosti. Pro tuto svou schopnost „zachránit“ alespoň část dětí byla metoda vnímána jako zázrak značnou částí slyšící veřejnosti, jakož i mnohými lidmi se sluchovým postižením. Na mnohé nedostatky orální metody (etické i čistě praktické) naproti tomu vehementně upozorňovala již od 20. let část rodičů, a zejména pak společensky angažovaných neslyšících. Jejich kritické výhrady byly ovšem oralisty programově shazovány ze stolu. Konec 40. let přinesl šanci na změnu. Vedle revolučních politických, hospodářských a sociálních změn procházely obdobím kvasu i celé vědní obory, jejich koncepty, paradigmata a metody. Tehdejší speciální pedagogika nebyla výjimkou. Orální metoda se sice zdánlivě neochvějně etablovala, resp. plynule přešla do praxe poúnorového školství, turbulentní doba však propůjčovala hlas do té doby umlčovaným a jinak marginalizovaným skupinám. Lidé s postižením (nově sjednocení v masové organizaci Ústřední jednota invalidů) v roce 1950 otevřeli rok probíhající diskuzi, kterou chtěli zpochybnit monopol oralismu a rehabilitovat znakový jazyk jakožto (dle nich) plnohodnotnou metodu k výchově socialistického (myslícího, morálně uvědomělého a hlavně pracujícího) občana. Ve středobodu příspěvku stojí stanoviska obou stran, argumentována často dobově vyhroceným „stalinistickým“ slovníkem, ale která odráží univerzálnější a dlouhodobější konceptualizace hluchoty a její (ne)normality.