Mužské a ženské řeholní řády a kongregace představují velmi širokou a různorodou skupinu právních subjektů katolické církve. Minulé století přineslo nejen zásadní zlom v jejich pozici ve společnosti, ale též v historiografii řádů. Tou rozumějme dějepisectví, jehož předmětem zájmu jsou řeholní domény, domy a společenství v nejširším kontextu užších specializací. Dějepisectví, jemuž se věnují nejen sami členové a členky řádů a kongregací, ale též laici. Motivace, cíle, metody, institucionální a personální ukotvení, jakož i poptávka, respektive potřeba sepisování řádových a kongregačních dějin doznaly v průběhu 20. století několikeré zásadní změny. Východiskem úvah zamýšleného příspěvku je premisa, že tyto zásadní změny pozice, obsahu, podpory, osob autorů i adresátů historiografie řádů v 21. století dále pokračují. Cílem příspěvku není pouze tyto změny pojmenovat, zasadit do kontextu a analyzovat. Půjde především o sdílení vlastních podnětů, námětů a zkušeností. Budou kladeny například tyto otázky: Kdo jsou dnes adresáti této historiografie? Existuje vůbec v laické společnosti poptávka po zpracování řeholních dějin? Mohou tato témata dnes ještě vůbec zaujmout? Je diskuze o nich ve veřejném prostoru něčím užitečná? Vnímají samy řády a kongregace znalost vlastních dějin 20. století jako podstatnou? Nejsou třeba raději, když se některé skutečnosti neobjeví na stránkách odborných pojednání? Vykazuje výzkum signifikantní specifika z hlediska cílů, užšího tematického vymezení, metodologie a samotných autorů/autorek podle toho, zda je zaměřen na řeholníky či řeholnice? Ambicí příspěvku bude hledat na tyto otázky prostřednictvím podnícení konstruktivní diskuze odpovědi. Pozornosti neunikne ani institucionální rovina problému, včetně grantové podpory. Stručné srovnání se situací na sousedním Slovensku příspěvek uzavře.