Vytváření a prezentace „stranické historiografie“, tzv. dějiny revolučního dělnického hnutí (tedy tématika, která by dnes mohla spadat do labour history), byly jednou z významných cest, jak ovlivňovat historickou paměť, masově šířit a utužovat ideologické povědomí valné části společnosti v období státního socialismu. Již rok po únoru 1948 se konala Výstava revolučních bojů, která představila komplexní muzeologickou konstrukci čs. dějin od středověku do roku 1949, pár let nato bylo otevřeno ústřední stranické muzeum – Muzeum Klementa Gottwalda. Součástí obou těchto projektů byl celorepublikový sběr archiválií i hmotných předmětů jak v institucích, tak mezi občany. Sebraný materiál se následně dostal do expozic a sbírek stranických muzeí (případně Archivu Ústavu dějin KSČ), tedy institucí, které byly zrušeny záhy po listopadu 1989. V období 1990–2014 sbírky bývalých stranických muzeí spravovalo nestátní Muzeum dělnického hnutí, nedávno je však převzalo Národní muzeum. Nyní probíhá jejich revize, pořádání a kritické hodnocení, včetně zvažování možností dalšího využití sbírek, vzniklých v podstatě na přímou objednávku ÚV KSČ. Tento příspěvek, vycházející z několikaleté pracovní zkušenosti s tímto archivním korpusem v Archivu NM, se pokusí zhodnotit význam tohoto typu pramenného materiálu pro současné historiografické přístupy, včetně dějin práce, případně porovnat marxisticko-leninské důrazy na „dějiny dělnické třídy“, „kult práce“ a další související témata jednak s reáliemi života socialistické společnosti, ale také s měnícím se obrazem fyzické práce, postavení (manuálně) pracujících v současné struktuře společnosti a interpretacích jejího historického vývoje.