Křesťanská láska (agapé, caritas) jako konstitutivní prvek religiozitou prosycených raně novověkých společenství na sebe brala v 16.–18. století různé podoby. V kapucínském řádu se mohla „caritas“ projevovat především v dobách morových epidemií. Přestože čeští kapucíni charitativně působili i při menších morových ranách v první polovině 17. století, nejlépe je v pramenech zdokumentována jejich ošetřovatelská činnost za velkých morových epidemií v letech 1680 a 1713. Během nich kapucíni napříč českými zeměmi docházeli do městských špitálů a provizorně zřízených lazaretů, kde řádoví kněží zaopatřovali svátostmi nakažené, které tak připravovali na setkání s Kristem. Dále poskytovali nemocným nejen tělesnou péči a léky, jež z dnešního medicínského hlediska však nebyly nikterak účinné. Účastnili se též fyzického pohřbívání zemřelých. Toto chování kapucínů prokazatelně zvyšovalo renomé řádu u tehdejší společnosti, což lze ukázat i na základě navyšování deputátů, k čemuž docházelo v nejbližších letech následujících po ukončení morových epidemií. Do určité míry by se dalo dokonce říci, že tato charitativní služba byla i běžnou součástí tehdejší sebeprezentace řádu. Příspěvek bude pokusem o komplexní pohled na roli řeholníků v době raně novověkých morových epidemií v českých zemích, a to na příkladu kapucínského řádu v komparaci zejména s Tovaryšstvem Ježíšovým a Milosrdnými bratry.