V německojazyčném pohraničí byly až do 30. let 20. století tradičně silné levicové strany postavené na marxistických základech. Vedle rakouskoněmecké a později českoněmecké sociální demokracie, která zde získávala i více než 40 procent hlasů, zde nezanedbatelnou podporu měla později také Komunistická strana Československa, která ve svých řadách sdružovala i mnoho Němců. Poměrně důležitým nástrojem těchto uskupení se poměrně rychle stala také politika paměti. Obě organizace mohly za pomoci vybraných události z českých i mezinárodních dějin upevňovat svoji stranickou identitu, ale také podporovat své politické cíle. V jejich řadách se také objevilo několik odborně neškolených straníků, jako byli třeba Emil Strauss, Karl Kreibich, Paul Reimann či později v exilu také Johann Wolfgang Brügel, kteří sepsali delší historické studie a historickým tématům se věnovali dlouhodobě. Tento příspěvek se zaměří právě na jejich tvorbu, představí ji a zasadí do kontextu nejen dějin obou stran, ale i české historiografie. Ukáže nám tak, že tvoří její pozoruhodnou součást.