Tento příspěvek se bude snažit zmapovat úlohu, kterou Československo sehrávalo v počátcích studené války. Tradiční výklad (vycházející ovšem především z jaltského mýtu) vykresluje roli oběti velmocenské perfidnosti, avšak studium relevantní dokumentace nabízí obraz velmi odlišný. Nelze nevidět konkrétní kroky československé vlády, které ve svých důsledcích přispívaly k postupnému dělení Evropy a světa na dvě části a zároveň (poněkud absurdně) přispívaly k posilování role velmocí na úkor hlasu malých států – samozřejmě s prioritní snahou podporovat za všech okolností postavení Sovětského svazu jakožto domnělého garanta československé bezpečnosti. Tato tendence československé zahraniční politiky byla markantní při všech klíčových mezinárodních konferencích a iniciativách – od San Franciska 1945 přes Paříž 1946 až po postoje v německé otázce a rozhodnutí ve věci Marshallova plánu. Na tomto poli měly postoje československé vlády skutečně svou "globální" dimenzi. Podobnými pohnutkami bylo z velké části vedeno další zásadní rozhodnutí globálního významu, a sice podpořit dodávkami zbraní vznikající stát Izrael, když zčásti vycházelo z prvotních zájmů a snah sovětské politiky v blízkovýchodní oblasti. Příspěvek se zároveň zaměří na otázku, do jaké míry jsou pro témata tohoto typu aplikovatelné "nové" koncepty studia studené války, zejména New Cold War History.