Příspěvek vycházející z plošného průzkumu pramenů i dochovaných knižních celků ve východní části královéhradecké diecéze na konkrétních případech ukáže proměnu těchto knihoven během 17. až 20. století. Jako první budou přiblíženy soukromé bibliotéky duchovních správců tak, jak je prezentují pozůstalostní spisy, a to včetně osudů knih po smrti původního majitele (odkaz fyzické či právnické osobě nebo osobám, prodej pomocí dražby, darování knih za předem určený obnos zádušních mší či založení farní knihovny určené nástupcům či kaplanům). Dále bude pozornost věnována knihovnám kostelů či far, a to zejména na základě inventářů. Ty také zůstanou pramenem i pro navazující etapu vývoje, kdy v druhém a třetím desetiletí 19. století vznik nových knihoven na úrovni farností či vikariátů iniciovaly státní orgány. Knihovny vznikající v této době měly obsahovat moderní teologickou a naučnou produkci a kromě duchovním měly být přístupny i učitelům z příslušného okrsku. O jejich genezi, složení a užívání informuje i rozsáhlá korespondence, soupisy určené pro cenzurní účely i trienální výkazy posílané na biskupství až do poloviny 19. století. Poslední změnu v chápání farních knihoven pak přinesla pražská provinční synoda roku 1860, která položila důraz na pastorační roli vhodné náboženské, populárně vědecké i krásné literatury. A tak toto období se nese ve znamení zakládání farních knihoven určených farníkům, o nichž jsme informováni z pamětních knih a nepříliš často dochovaných seznamů. Všechny zmíněné knihovny se od sebe liší nejen dobou vzniku a dochovanými prameny, ale i svou skladbou, obsahovým zaměřením a jazykovou stránkou.