Studovat osvícenství, resp. společenské praxe, vycházející z osvícenské ideologie, způsobem, který odhlíží od lokální či národní dimenze, se nejen vzhledem k univerzalistickému nároku osvícenství zdá být snadné. Jde jen o volbu metodologie, která může být v tomto případě stejně tak komparativní jako historicko-antropologická či mikrohistorická, tedy ta, která geertzovsko-ginzburgovsky "nestuduje vesnice, ale [obecné jevy] ve vesnicích". Historiografie však není jen záležitost konceptů a metodologií, nýbrž kumulativní společenskou disciplínou, provozovanou z velké většiny stále v národních, resp. národně-jazykových rámcích. I osvícenství tak představuje – jakkoliv přehlíženou či nedoceňovanou – součást "českých dějin" coby vyprávění o společnosti v českých zemích. I s vědomím této historiografické tradice se příspěvek zaměří na osvícenské "budování státu" zdola nenárodním podhledem, mj. na ty osvícenské administrativní inovace, které měly kulturní a jazykové rozdíly obyvatelstva v dobrém slova smyslu ignorovat, jako například opatření k zajištění bezpečnosti či plynulého pohybu osob a jeho kontroly. Zvláštní pozornost bude věnována jazyku či etnicitě coby předmětu osvícenské správy (např. statistiky). Příspěvek si bude klást otázku, zda tato perspektiva "státu a jeho občanů" může být konkurencí či dokonce alternativou k národnímu konceptu v dějepisectví. Nebude však pomíjet ani specificky evropskou povahu modernity, jejímž měl být osvícenský stát mnohdy nositelem.