Historik moderních dějin, čtoucí nepřeberné množství archivních pramenů, má tendenci rekonstruovat minulost „zachycenou“ písemně. Uniká mu, že pro životní svět aktérů a aktérek (!) byl určující zvuk zvonu, pískání lokomotivy a především vše proklamované a vypravované v kostele, hospodě a při draní peří (!). Snad jen intelektuální lidové písmáctví a čtení „kraličky“ u evangelíků bylo zvukově limitované, zato čtení (katolických) modlitebních knih anebo časopisů v knihovnách bylo realizováno verbálně. V odpovídající míře (+/-) jsou také oba jevy v české historiografii zpracované. Při studiu komunikačních kanálů uniká, že následné rozšíření rozhlasu a kina převzalo úlohu verbalizace zpráv. Zdání, že spíše dějiny inteligence (a vysoké kultury) náleží do kategorie písemných kanálů, je však klamné. Referent, po zkušenosti s vedením rozhovorů s vědci, nabízí alternativní pohled na důležité zvukové jevy intelektuálních dějin, které zanikají při studiu písemných osobních fondů: maturity i obhajoby prací probíhající ústně; diskuze, stáže, konference měly verbální rozměr; předávání medailí i neformální oslavy zachycené na fotografiích evokují akustický náboj těchto setkání. Metodologie orálních dějin ovšem na verbální revokaci zvukové stopy lidské paměti leckdy zapomíná a „životní vyprávění“ zpátky přepisuje. Jak ale uchopit „akustický náboj vypravování“ v práci historika? Referent mj. porovná aktuální trendy českých (ÚSD, archiv Paměti národa) a polských orálních dějin (J. Wawrzyniak, Polskie Towarzystwo Historii Mówionej).