Vydání náboženskoprávního kodexu Šulchan aruch (Prostřený stůl) sefardského autora Josefa Kara je často označováno za nejvýznamnější událost v dějinách židovského náboženského práva 16. století. Kodex vyvolal řadu reakcí, z nichž jako nejdůležitější bývá chápáno vydání glos krakovského rabína Mošeho Isserlese, který modifikoval rozhodnutí Karova kodexu, zejména na základě aškenázských právních autorit 15. století. Tamara Morsel-Eisenberg nedávno ukázala, že Isserles tak „inovoval tradici, kterou hodlal uchovat“. Morsel-Eisenberg tak oproti staršímu pojetí správně vyzdvihuje inovativnost Isserlesových kodifikací. Současně však její pohled akcentuje jednotící dopad Isserlesových kodifikací aspirujících na univerzální relevanci v aškenázském okruhu. Tento příspěvek se na některých s Prahou spojených příkladech zabývá úsilím o zachování a kultivaci lokálních nebo obecněji alternativních právních tradic. Také obrat ke starším středověkým kodifikacím umožňoval legitimizovat náboženskoprávní rozhodnutí, jež nerespektovala Isserlesovy názory. Některé kodifikace zákonů porážky a ohledání zvířat (šechitot u-vdikot) a komentáře k nim, vydávané v Praze, se odvolávají nikoli na Isserlesův kodex Torat chatat, ale na jiné polské halachické autority z Krakova, Lublinu nebo Lvova. Jejich paratexty naznačují, že alespoň v některých případech byly tyto edice určeny nejen pro pražský, ale právě i pro polský trh. Ukazuje se tak, že po celé 17. století existovala mezi nově ustavenou univerzální aškenázskou právní tradicí a tradicemi lokálními napětí. Lokální a alternativní tradice nepřestaly ani po prosazení se Karových a Isserlesových kodifikací existovat a zdá se, že v reakci na ně byly naopak vědomě kultivovány.