Pojem praxeologie – označující obor, který Sociologická encyklopedie Sociologického ústavu AV ČR definuje jako „osobitý, především v Polsku rozvíjený pokus o ustavení samostatné obecné vědy o racionálním jednání“ – takřka nenalezneme ve spojitosti s přívlastkem „český“, „slovenský“ či „československý“. Naopak, běžně se u nás můžeme setkat se spojením „polská“ či například, trochu méně často, „rakouská“ praxeologie. Znamená to, že praxeologie v Československu byla přítomná pouze v podobě přijatých zahraničních (zejména polských) konceptů bez hlubších ambicí o její uplatnění v československé „vědě o vědě“? Anebo získala praxeologie v československém studiu vědeckého řízení mnohem významnější postavení? Aby bylo možné tyto otázky zodpovědět, pokusí se příspěvek na základě dobových českých a slovenských textů z let 1955–1989 ukázat, jak bylo v daném období v Československu na praxeologii nahlíženo. Analýza však nezůstane pouze v rovině recepce a obrazu, neboť jejím cílem bude též definovat faktory, které určovaly podobu „československé“ praxeologie. Jedním z těchto faktorů byly polsko-československé (respektive česko-polské a slovensko-polské) vědecké vztahy, zejména pak kontakty s Ústavem praxeologie Polské akademie věd i osobní a korespondenční kontakty českých a slovenských vědců nejen s Tadeuszem Kotarbińským, zakladatelem polské školy praxeologie a autorem zásadní praxeologické knihy Traktat o dobrej robocie z roku 1955, ale i s dalšími významnými polskými vědci rozvíjejícími tento „pokus“. Nezanedbatelný vliv měly také mezinárodní kongresy a konference, na kterých byly tento obor a s ním spojené otázky diskutovány.