19. století je období, které se vyznačuje několika procesy, které zásadně změnily kontext lékařské praxe. V první řadě se jedná o medikalizaci společnosti, kdy se stát i jiní aktéři snažili intenzivněji zasahovat na poli lidského zdraví. Tento proces zahrnoval i nevídaný boom ve vytváření placených míst pro lékaře, kteří se tak stali méně závislými na soukromých pacientech. Za druhé dochází k profesionalizaci "umění léčit": začíná převládat představa, že léčení má byt v rukou placených lékařských profesionálů, pro něž bylo základem nároku na autoritu v léčebném poli formální odborné vzdělání. V neposlední řadě také sílí trend sekularizace argumentu ve veřejné debatě. V kontextu, kdy je nutné ve prospěch různých politických projektů, morálních postojů a návrhů sociální reformy argumentovat způsobem, který zúčastněné strany vnímají jako "racionální", lékařské argumenty jsou přisvojovány a využívány nejrůznějšími společenskými silami, od katolických legitimistů po anarchistické hnutí, od Velké Británie po Osmanskou Říši, od Portugalska přes německý prostor až po Rusko a dále na východ. Mým hlavním cílem je zkoumat genderovou dimenzi těchto tří procesů. Můj příspěvek se na otázku toho, do jaké míry se lékařská profese v 19. století definovala jako mužská a mužná, dívá z evropské a srovnávací perspektivy s tím, že nenechá stranou koloniální dimenzi a nadnárodní cirkulaci expertu, která přesahovala evropské země a jejich kolonie.